Začali jsme trochu „punkově“ a byla to pro nás škola života. Dělali jsme to srdíčkem a do jiných pater nás „odstřelil“ příchod Pavla Gellnera s Lenkou Záblackou, vzpomínal Michal Janča
Jeho jméno byste na současném seznamu dačických borců hledali marně. I tak ale patří k lidem, na které by se nikdy nemělo zapomenout. Do klubu přišel v době „kroužkové“. Byl jedním z těch, kdo z kroužku dokázali vybudovat něco víc. Nejen o zkušenostech a florbalové škole z Jihlavy, ale také o dačickém srdci, době „punkové“ a pomoci dvou osobností klubu se rozpovídal jeden ze zakladatelů moderní éry Florbalu Dačice Michal Janča.
Moderní éra dačického klubu se datuje do roku 2005. Jenže než došlo k oficiálnímu přihlášení do struktury tehdejší České florbalové unie, uplynulo mnoho vody v Moravské Dyji. „K florbalu jsem se dostal v rané fázi tehdejšího vývoje. Byl jsem v šesté nebo sedmé třídě, už si to přesně nepamatuji. Věděl jsem o něm díky tomu, že tam chodili starší kluci a že ho hrál můj o deset let starší brácha. Tehdy v dresu JeMoBu. Navíc předtím ještě v Jihlavě, což bylo v té době něco! Tam hráli soutěž, my teprve začínali,“ popisoval své začátky jeden ze zakladatelů moderní éry.
„Florbal se mi líbil, chtěl jsem ho zkusit. Fotbal mi nešel a já chtěl sportovat. Takže jsem vzal dva kluky od nás ze školy a vyrazili jsme na trénink. Hrozně nás to chytlo. Jistou výhodou byl i fakt, že to tehdy celé bylo v relativních začátcích. O to bylo všechno zajímavější. Málokdo v té době florbal znal. Pamatuju si, že kroužek vedl pan Krejcar,“ vracel se do let dávno minulých.
Přestože Michal nebyl členem té úplně první generace, která je podepsaná pod absolutními dačickými začátky, jména z ní mu nebyla cizí. „Já byl až v té druhé vlně hráčů, kde se mnou byli třeba Lukáš Říha nebo Tomáš Kubek. Znal jsem se ale i s kluky z první generace, kam patřili Tomáš Cvrček či Fanda Vaněk. Z těch se postupně staly spíš legendy,“ pokračoval s úsměvem.
Ze základní školou povinných žáčků se postupně stávali studenti střední školy. V Michalově případě toto znamenalo přesun do Jihlavy na stavební průmyslovku. „Ještě než jsem odešel, vzpomínám si, jak jsme trénovali pod panem Krejcarem v městské hale. Tehdy to fungovalo ve stylu „najdi si svou šprušli a tu trefuj“. Pan trenér pak skončil, v podstatě tak nějak souběžně s tím, když odešel jeho syn. A celé se to v Dačicích začalo rozpadat. Navíc já odešel do Jihlavy, kde jsem chtěl i hrát. Teď trochu přeskočím a řeknu, že když jsem se vracel po nějaké době zpět, viděl jsem tam kluky, moje kamarády, v čele s Davidem Černým, tehdy studentem gymnázia. Zůstali tam jen opravdu poslední mohykáni. A já se jich ptám? „Chcete fakt jen šmrdlat v tělocvičně, anebo půjdeme hrát soutěž? Víte, že existuje nějaká Česká florbalová unie? Že se mohou hrát i oficiální soutěže?“ Všichni na mě koukali jak na zjevení. Byli z toho paf,“ připomínal rok 2004.
Ani soutěžní začátky ale nebyly vůbec snadné. „Je třeba oddělovat dvě etapy klubového vývoje. Od roku 1998 do roku 2004 jsme byli jen kroužkem. Pak se vše změnilo a z kroužku se stal plnohodnotný klub. Jeho začátek však byl hodně „punkový“. Byla to taková „haluzácká“ doba. Vždyť mně bylo asi 16, Davidovi Černému tuším 18. Neměli jsme žádné životní zkušenosti, jen elán a nadšení. A najednou jsme museli šéfovat klubu. Učili jsme se doslova za pochodu. Nikdo nám neřekl, jak co dělat. Pamatuju si, že bylo třeba mít tři zmocněnce. Jeden post zastal David, druhý pak jeho taťka, tehdy šéf tělovýchovné jednoty, pod kterou jsme nově spadali, což nám hodně pomáhalo. Třetí pak byl můj brácha. I když jen papírově. Studoval v Praze, neměl na to čas. A tak jsem veškerou agendu za něj řešil já,“ vracel se do dob, kdy řada současných nadějí klubu ještě ani nebyla na světě.
Zmínit ale musel i své jihlavské angažmá. Nejen že mu přineslo důležité funkcionářské a manažerské zkušenosti a znalosti. Především se ale jednalo o velkou florbalovou školu. „Já hrál v Jihlavě za dorost a juniory. Byly to pro mě nesmírně cenné zkušenosti. Vzpomínám na to, že jsem byl v obraně se Zdeňkem Sedlákem a před námi byli takoví borci jako tehdejší juniorští reprezentanti Honza Varhaník (později v Bohemians), Dušan Přívara (později Tatran Střešovice, nyní Kladno) či Petr Salát (později Brno, Mladá Boleslav a Liberec), lídr druhé pětky. To byla paráda. Kupodivu mě jako mladého kluci brali. Byl jsem docela konstruktivní bek, snažil se jim vytvořit něco vepředu. A oni se podle toho ke mně chovali,“ vracel se k létům stráveným v metropoli Vysočiny.
Protože ale jakožto florbalový skoronovic nebyl dostatečně otrkaný, došlo i na méně příjemné situace. „Pamatuju si na příhodu s přihrávkou gólmanovi. Tenkrát se ještě mohlo přihrávat brankáři. Jenže jen jednou, což jsem nevěděl. My si tehdy vyměnili míček se Zdeňkem v obraně, pak přihrávka Michalu Bočkovi v brance. Dostalo se to ke mně zpět. A protože jsem byl pod tlakem, tak jsem mu to zase vrátil. Najednou hvizd. Vůbec jsem nevěděl, co se děje. A že se to podruhé nesmí. Zhruba takhle nějak jsem v Jihlavě začínal. Když to zpětně vidím, byl jsem rád, že jsem kousal tyhle inovace. Proto jsem ani nevnímal, jaké osobnosti florbalu proti mně stály například v dresu Vítkovic.“
Protože jihlavské angažmá Michala svého času tvarovalo, vrátil se k němu ještě jednou. Přece jen nejvyšší juniorskou soutěž v této zemi nemůže hrát každý. Natož tehdy, když bylo třeba si soutěž vybojovat na hřišti, ne administrativně. „Když odešel Dušan Přívara a Petr Salát, jezdili jsme s mladými spoluhráči. Byli tam kluci jako Lukáš Vedra, David Prášek nebo Robert Hruška. Šikovní, ale mladí. My přijeli s takovou partou do Brna v osmi lidech. Průměrný věk patnáct let. A proti nám nastoupili Buldoci ve třech pětkách v čele se Štefanem Furdanem z Jemnice. Dali nám 10:0. Dávali si to tam s přehledem a my se nestačili otáčet. Šílená florbalová škola. Ale když se ještě naposledy vrátím k té první polovině sezony, vybavuje se mi příhoda s Peťou Salátem. Odpoledne nastoupil s námi za juniorku. Dal sám 9 kanadských bodů a vyhrál nám zápas. Večer hrál za chlapy, dal 6 kanadských bodů a zase vyhrál zápas. A já si říkal jen „ty krááááso….“
Postupně ale přišel čas návratu zpět mezi kamarády do rodného města. „Zvolil jsem si cestu návratu a nelituju toho. Protože se nabízí srovnání dalšího působení mého a Prokopa Ferdana, rád bych řekl jednu věc. Zatímco on už začínal s nějakým tréninkem a režimem, já vyrůstal na tom, že jsme si chodili jen pinknout. První pořádný trénink jsem zažil někdy v 15 v Jihlavě. To už je na dělání kariéry pozdě. Navíc já cítil touhu a chuť vrátit se mezi kamarády a pomoct jim nahoru.“
A nejen toto byl důkaz Michalova dačického srdce. To se v následujících letech projevilo naplno. „Nebude to možná znít dobře, ale my jsme se tím vším chtěli především bavit a něco nového udělat pro Dačice, pro naše město. Každý rok jsme dělali nábor, rozšiřovali počty týmů. Celé to bylo hlavně o tom, že jsme chtěli naučit nové kluky něco přínosného. Nechtěli jsme budovat velkoklub a něco na tom vydělávat. Pro nás bylo důležité, že mladší kluci mohli dělat krásný sport, který jsme my milovali. A neflákali se i díky nám někde po venku. Navíc, a to je třeba zdůraznit, ne vše bylo tak dosažitelné jako dnes. Odejít třeba do Prahy znamenalo významný životní krok a ne zrovna vysokou šanci prosazení se. Teď je jiná doba. Znovu vzpomenu Prokopa Ferdana. Chtěli ho všichni. Bylo mu málo, my ho i tak chtěli pustit. Jen pro nás ale bylo podmínkou, aby šel někam, kde se chytí a bude se mít dobře. Muselo to všem dávat smysl. Tím byl právě Liberec. A jak vidíte, drží se tam dodnes.“
Přestože aktuálně už dačické barvy Michal neobléká, přehled o dění ve městě kostky cukru určitě má. „Klub v současnosti sleduju. Mám i info z první ruky, protože tady v Praze chodíme trénovat s Radovanem Kubekem. Sleduju všechny dačické týmy, mám je i jako oblíbené v mobilní aplikaci. Ovšem pokud jde o můj možný návrat zpět, bohužel mi to asi nevyjde. Přiznávám, že už je ze mě Pražák. Jsem tu zakořeněný. Stavím tu dům, mám tu práci a ženu. Asi bych se nemohl z tohohle kolotoče vrátit zpět. I když si říkám, že by mě hrozně bavila práce pro klub. Navíc se současnými zkušenostmi si myslím, že bych mohl hodně pomoct. Ale teď tu energii a čas věnuju něčemu jinému tady. My to tehdy dělali celé jen pro dobrý pocit. Teď už je z logiky věci jiná doba.“
Řeč přišla i na názor na projekt PP3, tedy na program podpory pro kluby, které díky němu mohou zaměstnávat florbalové profesionály. „Myslím si, že projekt PP3 je správná cesta. A jsem rád, že si to uvědomili i na florbalové unii. Bez peněz nebude možnost udržet kvalitní lidi. Takže v tomto smysl vidím. Už se nedá srovnávat to, jaký objem práce jsme měli my tenkrát. A jaký je teď,“ chválil pražské florbalové vedení.
I když už se řeč blížila k závěru, neopomněl připomenout další důležitá jména historie klubu. „Ještě musím zmínit jednu věc. Úplně na jinou úroveň nás „odstřelil“ příchod Pavla Gellnera a Lenky Záblacké. My, tehdy neznalí procesů a fungující tak říkajíc „per huba“, jsme najednou měli školu a řád v podobě člověka, který se pohyboval v obchodě. Organizačně nám to neskutečně pomohlo. Pavel rozuměl obchodu, Lenka zase financím. Vše najednou začalo jasně fungovat. Vše bylo na papíře, nikdo nemohl říct půl slova. Tohle udělalo moc,“ vyzdvihoval příchod dvou velkých klubových osobností.
A jak se je do florbalu podařilo „uvrtat“? I to má svou příhodu. „Pamatuju si, že oba dva měli v klubu děti. Lenku jsme museli hodně přemlouvat. Na Pavlovi bylo zase vidět, jak moc ho to baví. A jak může předávat své zkušenosti. Což pro nás bylo důležité. Pomohlo to nám. A on z toho měl radost. Jak jsme na něj přišli? Vytipovali jsme si ho na schůzi rodičů. Řekli jsme si, že by nám pomohl pomoct. A vyšlo to. Teď je z něj skvělý a velmi vážený předseda. Se 17 či 20letým klukem se nikdo na radnici bavit nebude. S váženým pánem, který už něčeho v životě dosáhl, to bylo o něčem jiném,“ zakončil rozhovor muž, jehož jméno bude navěky spjaté s florbalovými začátky dačického florbalu.