O děrovaných hokejkách, pionýrských časech a švédských dresech bez korunek. Na počátky dačických florbalových věků vzpomínal první trenér Miloš Krejcar

Směle by mohl nést označení „ten první“. Přestože jeho jméno v řadách nynějších florbalistů patrně většina ani nebude znát, nebýt jeho, tyto řádky by ani nevznikly. Dost možná by totiž dačický klub ani neexistoval. Anebo když, tak by nevypadal tak, jak vypadá nyní. Miloš Krejcar byl prvním trenérem dačického florbalu. Jeho „kroužkové období“, jak ho označili ostatní pamětníci, odstartovalo éru, které se později proměnila ve sportovní klub.

Přestože se bavíme o době zpřed 22 let, bez přehánění ji můžeme označit jako totální florbalový pravěk. Tedy minimálně z dačického pohledu. V časech, kdy vrcholem techniky bylo vytáčené připojení k internetu, soubor o velikost dvou megabajtů se stahoval rovnou hodinu, a mobilní telefony měly dva řádky a anténku, nebylo možné dohledat příliš informací.

„Abych přiblížil svou minulost, tak já se v Dačicích narodil a do dvou let tu žil. Pak jsme se odstěhovali do Brna. A tam jsem byl až do 44. Pak nám v restituci vrátili dům a spolu s tím jsem se vrátil i já. Co se florbalu týče, nikdo to tu pořádně neznal. Má první reakce, kterou jsem volal kamarádům do Brna, byla „Ty vole, borci, co to je? Já to vůbec neznám!“ A oni mi jen odvětili, že nějaký halový sport s děrovanými hokejkami. Jenže jelikož jsem do devíti let hrál za Rudou hvězdu Brno hokej, dnes se budete smát, teď se to jmenuje Kometa, tak jsem měl k hokejkovým sportům blízko. A tak když jsem měl možnost stát se trenérem, šel jsem do toho,“ přibližoval minulost historicky první klubový lodivod.

Česko bylo v té době demokratické a svobodné jen něco málo přes osm let, na což si tu lidé zvykali a učili se novým pravidlům a způsobům fungování. Naprosto běžně tak stále fungovalo to, že trenéřina se dělala prakticky zadarmo, anebo jen za opravdu směšný příspěvek. A to samozřejmě až po práci. „O nějakém profesionalismu jako dnes nemůže být absolutně řeč. Byli jsme vyloženě samoukové. Informací bylo málo. Ale minimálně já to rozhodně pro peníze nedělal. Šlo mi o ty kluky. Víte, my tehdy spadali pod DDM v Dačicích, sídlilo to tam za tratí, jak je teď myslím školka. Já měl podepsanou dohodu na nějakých 15 nebo 20 korun za hodinu. Takže jsem si jednou za měsíc došel pro 120 korun. Za ty jsem hned koupil nové míčky. A s tím jsme pak pracovali. Dělal jsem to s radostí, naplňovalo mě to. O peníze vůbec nešlo.“

Z dnešního pohledu je až neuvěřitelné, jak tehdy florbalisté fungovali. O co menší materiální a finanční zabezpečení měli k dispozici, o to více všechno doháněli srdcem, pílí a chutí něco změnit. „Abyste měli představu, tak florbalky jsem sehnal v nějaké brněnské speciálce. Pamatuju si, že to měl nějaký borec vedle Makra. Jedna stála tak čtyři až pět stovek. Přičemž to byly takové ty rovné kůly, které by dnes nikdo nevzal do ruky. Míčků jsme měli na tréninku tak pět, maximálně deset. A to ještě praskaly takovým způsobem, že když se do nich opřel robustnější hráč, než doletěly do branky, byly na dvě půlky,“ vzpomínal s úsměvem na rtech.

Na růžích ustláno neměli ani brankáři. Také jejich vybavení bylo teprve v plenkách. „Pamatuju si, že masku pro gólmana jsme sehnali od kluků hokejistů z Telče. Byla to klasická bauerka. První opravdu florbalové vybavení pořídil pro Tomáše Cvrčka až jeho táta, když mu někde sehnal gólmanské kalhoty a rukavice, aby ho to tolik nebolelo. To bylo vše.“

Přestože nás v dnešní době trápí nevyhovující tréninkové prostory z pohledu kapacity a velikosti, stále jsme na tom ještě velmi dobře. A to minimálně z pohledu hracího povrchu a zásoby vybavení. „Neměli jsme mantinely, takže jsme dvacet minut z tréninku zabili tím, že jsme museli do haly nanosit lavičky, aby nám to nelítalo všude možně. Na začátku a na konci zase odnést zpět. Kluci si navíc hrozně stěžovali na povrch. Byl to takový divný, drsný, tenisový. Florbal se na tom moc nedal hrát. Takové kostičky. O to lepší jsme pak ale byli na parketách. V tomhle případě tedy platilo, že těžko na cvičišti, lehko na bojišti,“ pokračoval v trochu humorném vyprávění o posledních letech minulého století.

„Abyste si ale nepředstavovali, že jsme si dvakrát pinkli a tím to haslo, tak to nebylo. V režimu jednoho tréninku týdne jsme fungovali více než tři roky. Tedy co si pamatuju a co jsem tam byl přítomen. Bylo to vždycky v pátek odpoledne, jinak jsem na to totiž neměl čas. A samozřejmě až po práci. Vlastně už ani nevím, jestli kluci byli ještě na devítiletce, anebo už na střední škole, když jsme se vinou jejich chování, se kterým jsem se úplně neztotožňoval, rozešli. Od té doby jsem se pak byl na tréninku podívat jen jednou, a to když to vedl David Černý. Já byl jeho pravý opak. Občas jsem byl na kluky i sprostý a docela rázný. Kdežto on tam stál a celý trénink jim skoro nic neřekl. Já tam byl tak trochu na „tajňačku“, takže mě to hrozně překvapilo. Pak jsem za ním na konci přišel a zeptal se, proč jim nic neřekne. A on na to jen odvětil, že není třeba, protože si prý sami hrají a zvládají to dobře. V tu chvíli jsem si řekl, že tohle už by asi nebylo pro mě,“ vracel se ke svému trenérskému konci. To se tehdy psal rok zhruba 2002.

Nebylo to ale celé jen o trénincích. Krejcarova parta se účastnila i turnajů. Ovšem nepředstavujte si nějaké organizované ligové soutěže. Spíš když měl někdo chuť, obvolal lidi okolo, sezval je k sobě do haly a začalo se hrát. „Jezdili jsme tady na takové regionální turnaje. Zprvu si pamatuju, že jsme dostávali hrozně na zadek. Pak už to bylo lepší. A na konci už jsme byli dobří. Ne výborní, ale fakt dobří. Opravdu mě to bavilo. A jak to fungovalo? Někdo se rozhodl uspořádat turnaj. My přijeli například do Jindřichova Hradce, tam se sjelo šest celků z okolí a mělo se jít hrát. Jenže nebyli žádní rozhodčí. Takže jsme si losovali, kdo koho bude pískat. Každý to samozřejmě dělal jinak, protože nikdo pořádně neznal pravidla. Řešili jsme třeba situace, kdy míček vyletěl za mantinely a my vlastně nevěděli, co budeme dělat. Bylo to vtipné.“

Aby to ale vše nevypadalo jen růžově, samozřejmě se našla i nějaká negativa. „Vzpomínám si, že když už jsme byli na nějaké úrovni, dostali jsme se tuším v Jemnici až do finále turnaje. Ještě asi dvě minuty před koncem jsme vedli, ale soupeř vyrovnal. Pak nám dal v prodloužení vítězný gól a my byli najednou druzí. Kluci-frajírci najednou místo toho, aby si šli pro stříbrné medaile, otráveně odešli haly s tím, že na to kašlou. To mě tenkrát zamrzelo. Ale jinak vím, že to dělali srdcem a tohle bylo spíš špatné momentální rozpoložení.“

V samotných začátcích prý byla největším postrachem nedaleká Jemnice. „Jejda, ti byli silní. Pamatuju si, že tam v čele hrál takový menší podsaditý borec, hrozně šikovný. Pak šel dokonce do Brna. (Štefan Furdan, poznámka) Ti nám zprvu nakládali. Ale i na ně jsme nakonec vyzráli. Jelikož jsem věděl, že tenhle výborný hráč je zároveň labilní, dostali za úkol ho trošku pošťouchnout. On to nervově nevydržel a byl věčně na trestné lavici. A co se nás týče, my měli různé spektrum hráčů. Pamatuju si, že velmi dobrý byl třeba Pavel Urbánek či Tomáš Cvrček. Naopak horší byl tehdy můj syn, který trpěl astmatem. Anebo David Černý. Hráli třetí čtveřici. A podívejte se. Věděli, že jsou na tom fyzicky špatně, že jim to tolik nejde. Jenže hrozně makali. I doma na sobě pracovali. A pak se vyšvihli nahoru a stali se z nich tahouni týmu. Jak je vidět, David u toho vydržel dodnes, což je dobře. A můj mladý? Ten prý teď chodí hrát s nějakou „starou gardou“ v Brně. Posledně mi ukazoval florbalku za kolik tisíc. To je úplně jiný svět než tehdy.“

Zcela odlišné byly také trenérské metody zkušeného lodivoda. „Jak jsem říkal, občas jsem byl i sprostý. To už se teď nenosí. Někteří kluci z toho byli zpočátku trochu vykulení, pak si ale zvykli. No a pak si taky vybavuju, že jsme měli problém se zvedáním míčků. Klukům to moc nešlo. Takže jsem sehnal dvě dvaceticentimetrová prkna, přidělal je dolů na branky a když kluci vystřelili po zemi, nebyl to gól. Takto jsem je nutil, aby míčky zvedali dvacet čísel nad zem. Tedy tam, kde to gólman nechytí,“ vracel se k metodám, jež by dnes už asi přílišný úspěch neslavily.

Neméně zajímavá je také historie klubového vybavení. Legendární dresy s aligátorem už asi nedohledáme. Ty následující, modro-žluté, ale ještě k nalezení jsou. „Když jsme chtěli jet na první turnaj, kluci to v podstatě odmítli se slovy, že přece nemůžeme hrát bez dresů. Uznal jsem, že mají pravdu. A že jim tedy dresy koupím. Ale že bude po mém. Zde se projevily moje brněnské kořeny. Jmenovali jsme se aligátoři, jako je v Brně slavný brněnský drak, který je ve skutečnosti krokodýlem. Když jsme pak kupovali nové, přišel jsem za paní s tím, že jsem z vesnice a že nemáme peníze. Pochopitelně přišla reakce ve stylu, že je to vůbec nezajímá. Nakonec nám nabídla jedny hezké modro-žluté dresy, které by prý nikdo nechtěl. Jsou prý švédské, jen tam chybí korunky. A shodou okolností odpovídaly i barvám Dačic. Paní nám na ně nakonec dala slevu, kluci něco přispěli, stejně tak pan Černý. A tak jsme měli krásné dresy, které nám ostatní záviděli.“

Výhodu prý měly také v tom, jak byly výrazné. „Učil jsem kluky, aby měli při hře zvednutou hlavu a míček sledovali jen periferně. No a žlutá barva je natolik výrazná, že nám pak usnadňovala orientaci na hrací ploše.“ Ve výsledku se pak hrálo pro radost ze hry a speciální odměnu. „Dostali jsme za úspěch čokoládové medaile, vzali je a jeli vysmátí domů.“

Také s otázkou zaměřenou na to, co se dalo udělat jinak, si bývalý trenér Krejcar věděl rady. „Mohli jsme dřív odejít pod tělovýchovnou jednotu. Kdybych tenkrát víc zatlačil na Davida, ve spolupráci s jeho taťkou by to pro nás pak celé bylo snazší. Takhle totiž my nevěděli, co si počít s DDM. A oni nevěděli, co si počít s námi. Neměli jsme peníze, vybavení, prostě nic. Jen ten elán a chuť do hry. Bylo to prostě pionýské jako blázen. Ale všechny nás to hrozně naplňovalo.“

Na úplný závěr si klubová ikona postěžovala na podporu ze strany vedení města. „Pominu-li teď florbal jako takový, mám pocit, že mladé lidi tu nic moc nedrží. Syn má dvě vysoké školy a radši už zůstal v Brně, kde má koupený dům. Tady by vlastně ani neměl co dělat. V podstatě se tak ani nedivím, že mladí odchází pryč. Což je ale velká škoda. Pokud z Dačic zmizí mladí a vzdělaní lidé, těžko se to tu někam posune. A tou podporou, o které mluvím, je míněný i sport.“