Kryštof Kůs: Dačice jsou a vždy budou mým druhým domovem. Už tu měla dávno stát regulérní hala, sport ve městě by byl úplně jinde

Pro spoustu nedačických i dačických florbalistů je jedním ze symbolů města zpod věže kostela svatého Vavřince. Minimálně tedy v souvislosti se sportem s děrovaným míčkem. Málokdo ale ví, že jeho začátky se pojí s Jihlavou, odkud pochází. Nejen o tom, jak se ve městě kostky cukru octl, ale také o dlouholeté marné snaze o novou halu či populárních turnajích, co v Dačicích organizuje, pohovořil dnes již plzeňský florbalista Kryštof Kůs.

Přestože to je z pohledu velikosti obou měst trochu paradoxní, florbalu se na trase z Jihlavy do Dačic opravdu daří. Opačně tomu tak ale příliš nebývá. Jedním z průkopníků jižního směru byl i Kryštof Kůs. Ten sice začal ve městě s ježkem ve znaku, kde se i narodil, vztah si ale vybudoval k týmu, jehož základna leží o 42 kilometrů jižněji. „S florbalem jsem začínal v Jihlavě. Ale postupně mě to tam přestávalo naplňovat. Klub nebyl postavený na zdravých základech a nedalo se říct, že by mě florbal v tehdejším kolektivu bavil. Když jsem končil jako dorostenec, rozhodl jsem se, že z klubu odejdu. Nejen že mě to do juniorské party nelákalo, ale navíc jsem i tušil, že bych nedostával takový herní prostor. Když to člověka nebaví a netěší se na tréninky či zápasy, tak se na to holt dřív nebo později vykašle. A to já nechtěl, sport jako takový mě pořád lákal,“ vzpomínal na své začátky v městě, jehož jméno proslavila hlavně těžba stříbra.

„Nástup na střední školu byl pro mne paradoxně jedinou florbalovou možností. Střední škola stavební je totiž, co se florbalu týče, nejen v jihlavském okresu doslova legendou. Kdybyste hledali nejúspěšnější školu co do počtu medailových umístění a postupů do závěrečných fází, zamířili byste právě na stavební vzdělávací instituci na Žižkově ulici. „Na „stavebce“ to pro mě bylo osudové. Zatímco v klubu už mě hraní nebavilo, tady jsem se vyblbnul. Legendární florbálky v pondělí a ve středu mě bavily, a to i proto, že na ně nechodili místní, ale právě především kluci z internátu. Mezi nimi bylo početné zastoupení právě kluků z Dačic, a to například Michal Janča, Ondra Bílý, Jirka Sedláček, Martin Linhart či David Stránský. Najednou jsem do florbalu zase dostal chuť. Michal mi pak jednou nabídl, jestli to nechci zkusit v Dačicích, kde klub zakládají. Já mu odvětil, že sice už nehraju, ale ještě půl roku jsem evidovaný v Jihlavě. Takže jsme nechali dojet sezonu, já v Dačicích začal trénovat. A pak tam odešel jako volný hráč,“ vzpomínal na rok 2004, který byl v jeho kariéře osudový.

Z původně ryze pátečních návštěv Dačic se stalo pravidelnější cestování. „Po tréninku jsme často chodili na pivo nebo různé společenské stolní hry. A tak jsem kluky brzy dobře poznal. Ta parta byla parádní, všichni byli strašně přátelští. Nikdy jsem neměl problém s tím u někoho přespat. Zpětně musím všem těm ochotným klukům i jejich rodinám obrovsky poděkovat. I díky nim jsem těch krásných třináct let v Dačicích prožil. Navíc jsem si tu nedlouho na to potkal přítelkyni Nikolu, sestru od Lukáše, která mé pouto k Dačicím ještě více utužila. A to takovým způsobem, že i když jsme se později rozešli, tak jsem tu zůstal. Můj vztah už byl natolik silný, že se mi nechtělo zde končit. Navíc taky musím dodat fakt, že zatímco my během tří čtyř let dvakrát postoupili, Jihlava stejně spadla. A tak jsme se potkali v jedné lize.“

Ačkoli u úplných florbalových začátků v Dačicích nebyl, u prvních krůčků klubu je podepsán hodně tučným písmem. „Začal jsem hrát zrovna v té sezoně, kdy Dačice poprvé přihlásily ligovou soutěž. Stihl jsem i jeden rok v juniorské lize. Má juniorská kariéra pak skončila v ročníku 2006/2007. Pak ze mě byl muž. A rozhodli jsme se, že to tu posuneme někam dál, nadšení bylo obrovské. Tehdy začínal facebook, kterému málokdo věnoval pozornost. Nikdo si nedokázal představit, jak se jednou rozvine. My to chytli včas za pačesy. A možná až na hraně udržitelnosti a bulvárnosti jsme fanouškům umožňovali nakouknout pod pokličku klubu. Někdy možná i trošku nevhodně, ale přesně to často fanoušci chtějí. To nám získávalo příznivce. A snad i díky tomu se o klubu vědělo a nyní je tuším třetí z pohledu fanoušků v regionu. Považuji to za velký úspěch s ohledem na to, jak jsou Dačice malým městem. Se stejnou vervou jsme se vrhli taky na instagram a další platformy. Zmínit musím také původní webové stránky na Estránkách, na které si dnes již málokdo vzpomene, to byla hodně velká paráda,“ smál se.

Dalším z důležitých kroků pro to, aby se dačický florbal mohl posunout, byly vhodné tréninkové a zápasové podmínky. Tréninky částečně vyřešila rekonstrukce městské sportovní haly. Ta ale zápasovým potřebám dodnes neodpovídá. A odpovídat nebude. „Jedním z prvních kroků byla petice. Zkoušeli jsme na město tlačit ze všech stran. Bohužel to každoročně vypadalo tak, že už nám bylo slíbeno, jak se pomalu zítra kopne do země. A ve výsledku se to pokaždé zametlo pod koberec. I proto už jsme začínali být trochu skeptičtí a přestali těm slibům věřit. Mrzí mě to nejen kvůli nám, ale i s ohledem na fakt, že tehdy okolo vznikaly nové kluby jako Telč či Slavonice, existovala i Jemnice. Ti všichni jezdili hrát buď do Třeště, nebo do Znojma. Navíc se v Dačicích hrál na vysoké úrovni futsal. Ten by novou halu využil taky. Jsem přesvědčen o tom, že i dnes by se nová hala v Dačicích v pohodě uživila. Ty týmy musí někde trénovat a hrát. Navíc tu jsou školy. A určitě by to přilákalo i týmy z okolí, které dosud fungovaly jen v tělocvičnách. Město tímhle udělalo velkou chybu, sport ve městě a okolí mohl být úplně jinde, než nyní je, regulérní hala s rozměry hřiště 40×20 metrů už tu dávno měla stát!"

Řada hlavně mladších dačických florbalistů má Kryštofovo jméno pevně spjato především s neligovými turnaji - Vánočním a Velikonočním. „Pokud si dobře vzpomínám, tak u prvního ročníku Vánočního turnaje jsem jako pořadatel nefiguroval. To byla tehdy akce tuším Davida Černého, Michala Janči a Tomáše Ferdana. Nás to tehdy s Milanem Svobodou inspirovalo k tomu vymyslet něco podobného, avšak trochu víc orientovaného na výsledek. A taky trochu většího. Zatímco Vánoční turnaj byl vyloženě na pohodu a takové spíš zpestření vánočních svátků, my chtěli nabídnout levnější a trochu menší alternativu k turnajům typu Czech open či Hummel open game. Proto vznikla myšlenka Velikonočního turnaje. Po prvním, ještě poměrně komorním ročníku, začal být ale zájem o turnaj obrovský. Pak jsme se ale rozhodli počty omezit, protože turnajový systém byl kvůli omezené kapacitě hal ve městě k některým účastníkům velmi přísný. Zahráli si třeba čtyři zápasy a po dni a půl odjeli ze třídenního turnaje domů. A to bylo právě to, co mi na turnajích typu Czech open hrozně vadilo. Druhý ročník "Velikonočáku" měl snad 36 účastníků. Pak jsme postupně počet redukovali na současný systém (12+6), kdy si každý dost zahraje, zároveň má taky až do poslední chvíle reálnou šanci na vítězství v turnaji. Ale může se u toho i skvěle pobavit, což je jednou z priorit. To také pozitivně pociťujeme ze zpětných vazeb od účastníků,“ přibližoval historii dačických turnajů.

Časté dotazy ze strany hráčů směřují na pojmenování turnaje. To zvlášť letos, kdy se akce konala až v srpnu vinou koronavirové pandemie, působilo až komicky. I název má ale své opodstatnění. „Když turnaj začal, vycházelo nám to krásně na Velikonoce. My navíc chtěli využít pondělní svátek, aby si lidé nemuseli brát dovolenou v práci. Jenže se jedná o kluzké svátky, což jsme si při prvním ročníku neuvědomili. A tak rok nato došlo k posunu asi o tři týdny mimo. Následně se začaly prodlužovat ligové soutěže kvůli různým barážím a play-upům. A my nechtěli riskovat, že nám někdo nepřijede jen proto, že logicky upřednostní ligovou soutěž. Proto se s termínem začalo šachovat, až se termín ustálil na druhý víkend v květnu," objasňoval.

Na řadu pochopitelně přišly i myšlenky na přejmenování. K tomu ale zatím nedošlo. „Jasně, že jsme o tom uvažovali. Chtěli jsme spojit jméno turnaje s názvem sponzora. Jenže se žádný nenašel. Mou osobní snahou bylo a pořád je pojmenovat turnaj Centropen Cup podle hlavního sponzora tělovýchovné jednoty, pod níž florbal spadá a která sport ve městě podporuje. V Centropenu nám ale řekli, že jednorázové akce podporovat nemohou. Čili zatím stále zůstává tenhle "zajetý" název, který už ale termínově moc neodpovídá, nicméně je tradiční. Uvidíme, jestli se nám podaří někoho vyjednat do dalších let, přejmenování bych se rozhodně nebránil."

Že ne vše bylo vždycky růžové a idylické, to hlavní organizátor těchto akcí nepopírá. „Problémy jsme měli téměř pravidelně z pohledu pronájmu hal, nebo internátů pro ubytování účastníků. Nerozuměl jsem tomu proč, ale neochota pronajímat haly pro tento turnaj byla čím dál větší. Takže jsem i reálně zvažoval přesun do Telče. Zvlášť s ohledem na konec klubu Kostka, což byla diskotéka a jedinečný prostor pro tyto účely v Dačicích. V tomhle by nám hodně pomohl právě telčský klub Mexx. Jenže nakonec zvítězil argument, že je to dačický turnaj a že by i někteří měli problém s dopravou, ubytováním a tak dále. Takže vše zůstalo při starém a my se nakonec přesunuli do místních podniků, jako byl Rockhill, Béčko nebo letos hospoda Na Sádkách. I halu jsme nakonec vždy vybojovali. I když často s obtížemi.“

Nabízela se i otázka na to, zda Kryštof s kolegy neuvažovali ještě o nějaké podobné akci. „Něco neturnajového jsme dělat už nechtěli, bylo by toho moc. Navíc to všichni děláme ve volnu po práci a je to organizačně poměrně náročné. Sám investuju do Velikonočního turnaje každý rok několik měsíců před jeho začátkem svůj veškerý volný čas, jelikož chci mít z celé akce vždy co nejlepší pocit, že jsme pro každý turnaj udělali maximum. Zároveň se snažím každý rok nastavenou laťku posouvat, aby obě akce nestagnovaly. Ani po skončení turnaje totiž práce nekončí. Počítají se statistiky, dávají do kupy fotky, videa,... Ještě dnes (1. září) nemám veškerý materiál z Velikonočního turnaje sestříhaný, a to na tom pracuji vlastně denně. Nicméně to bude částečně i vinou mé nešikovnosti," usmíval se.

"S ohledem na mé loňské odstěhování se do Plzně a konec angažmá v Dačicích se řešila i otázka budoucnosti turnaje. Já však vedení klubu slíbil, že se v organizaci obou akcí budu angažovat i nadále. Nyní, po roce mimo Region V, vím, že je to takhle o dost komplikovanější. Nicméně zvládnout se to dá a vzdávat se toho, co mě svým způsobem naplňuje, neplánuji," uklidnil všechny, kdož se báli, že by tradiční turnaj skončil.

Nešlo se také nezeptat na potenciální trenérskou kariéru. „Když v Dačicích začínaly ženy, nebo tedy tehdy juniorky, nějakou dobu jsem se angažoval. Ale brzy jsem poznal, že to není úplně práce pro mě. Přiznám se, že bych měl asi problém dodržovat některé ty trenérské zásady jako nehraní na výsledky u mládeže a podobně. Já jsem hodně soutěživý, takže bych asi příliš koncepční trenér nebyl. Navíc asi nejsem úplně nátura na to vést nějaký kolektiv.“

A na úplný závěr Kryštof i vysvětlil, proč se do Dačic nikdy nepřestěhoval. „Mně tohle pendlování mezi Jihlavou a Dačicemi vlastně vyhovovalo. V Jihlavě jsem měl přes týden svou práci, navíc i možnost vydělávat si po večerech u nás v rodinném baru. V Dačicích bych neměl tolik pracovních možností, zvlášť tedy v tom oboru, který dělám (řidič z povolání). No a taky by to pro mě přestalo mít takové kouzlo. Jezdil jsem se na jih vždycky uklidnit po náročném pracovním týdnu. Zapomenout na chvíli na problémy a věnovat se tomu, co mám rád, s lidmi, které mám rád. Věděl jsem, že tam je relativní klid oproti Jihlavě. O to všechno bych se případným přestěhováním připravil. A protože teď žiju s přítelkyní v Plzni, kde nám nic po pracovní ani sportovní stránce nechybí, tahle myšlenka padá úplně. Nicméně Dačice jsou a vždy budou mým druhým domovem, kam se budu vždy rád vracet. Přiznám se, že mým snem by bylo zahrát si ještě alespoň jeden domácí zápas v nově postavené hale přímo v Dačicích. Čím dál víc ale to, že se toho dožiji, považuju za utopii. Tak snad se mýlím!"