David Černý: Od Aligátorů přes panelákové nábory až do celostátní soutěže. Hlavně ať nás ten růst nespolkne, přeje si
Když se řekne Florbal Dačice napříč republikou, většina lidí si jméno klubu spojí s Davidem Černým. Tohle spojení totiž funguje už od roku 1998. A jak je vidno, na rozchod to nevypadá. Bývalý florbalový hejtman Jihočeského kraje okusil také post lodivoda krajského výběru. Primárně je ale spjat s klubem, na jehož začátcích se výraznou měrou spolupodílel. Obsáhlý rozhovor mapující dačickou historii tak objasní nejen složité začátky ve městě kostky cukru, ale také připomínku toho, jak luxusní podmínky mají hráči aktuálně k dispozici.
Avizované oslavy a rok 2005 v logu klubu jednoznačně evokují spojení s patnáctými narozeninami. Ono to je ale celé podstatně zamotanější. Prapůvod dačického florbalu je spojen s rokem 1998.
„Všechno to začalo tak, že jsme někdy v šesté třídě na základní škole poprvé hráli florbal v rámci tělocviku. Dost nás to všechny bavilo. Ale pan tělocvikář řekl, že musíme dělat taky něco jiného. A že by bylo dobré si založit kroužek, když jsme do florbalu tak nadšení. Slovo dalo slovo, my si řekli, že to není vůbec špatný nápad, a naše třída, která tím žila, začala shánět nové hráče. Tehdy jsme chodili na Základní školu Komenského. V čem byl hlavní problém? Ve shánění trenéra,“ přibližoval jeden z prvních členů dačického florbalu. Tomu nyní náleží i zajímavý primát. Při pohledu na jeho florbalové ID číslo je jasné, že se jedná o nejdéle registrovaného aktivního florbalistu z pohledu členské registrace Českého florbalu.
„Ze všech zvažovaných variant nám přišlo nejrozumnější, a to i s ohledem na tehdejší věk, oslovit tatínky. Koneckonců tak se to tehdy dělalo ve všech sportech. Můj taťka tehdy bohužel nemohl, již skoro domluvený pan Dörrer nakonec taky ne. Tak se nás ujal pan Krejcar. Hrál hokej a florbal se mu i kvůli podobnosti líbil. K tomu všemu nám pan učitel Novotný ve škole poradil, ať ten kroužek směřujeme pod nějakou organizaci. V Dačicích tehdy fungovalo jen DDM, takže jsme začali patřit pod něj florbal se nově objevil v nabídce kroužků.“
Pro nynější mladé florbalisty je v Dačicích naprosto přirozené, že se jim věnují jen erudovaní trenéři s licencí, k dispozici mají spoustu tréninkového vybavení a o víkendech jezdí na zápasy, někteří i za víc kategorií. Jenže o takovém luxusu si Davidova generace mohla nechat jenom zdát.
„Z naší strany to byly absolutně punkové začátky. Trénovali jsme jednou týdně na staré městské hale. Tedy na předchůdkyni nynější městské. Byl tam takový vroubkovaný povrch složený z kostiček, na kterém míček různě odskakoval a drhnul. O mantinelech jsme si mohli nechat zdát. K dispozici jsme měli jen pytel míčků, branky a největším posunem pak bylo, když jsme koupili nějaké kužely. Tréninky vypadaly zhruba tak, že jsme si na tamějších žebřinách našli „šprušli“, o níž jsme si třeba deset minut pinkali a snažili se ji trefit. Byly to takové trochu pravěké metody z dnešního pohledu. Jenže tehdy o florbalu nikdo nic nevěděl. A nějaká unie? To už vůbec ne,“ smál se nynější trenér A-týmu.
Protože však pouze trénování nikoho dlouho nebaví, přišly na řadu i první zápasy. Byť jen formou přátelských regionálních turnajů. „Bavili jsme se s panem Furdanem z Jemnice, který později vedl tamější klub. Radil nám, abychom začali taky jezdit na takové ty lokální „pouťové turnaje“, které často právě předchůdci nynějšího JeMoBu pořádali. Tehdy vlastně existovala odděleně Jemnice jako DDM a Moravské Budějovice, v té době Škorpioni.“
Právě lokální a v té době rozvinutější klub z Vysočiny se málem stal nechtěným katem dačického florbalu. „Jemnice byla odjakživa naším velkým rivalem. Tehdy s námi trénovali kluci jako Martin Hudínek či Fanda Vaněk. A ti zároveň trénovali na „Pragovce“ s Jemnicí, kam později odešli. A protože tím směrem zamířil v budoucnu i mladý Miloš Krejcar, syn trenéra, začalo se nám to trochu rozpadat. Což byl signál k tomu rozhodnout se, co a jak dál. Když si vzpomenu na svoje úplné začátky, tak vím, že na prvním tréninku jsem chytal. Jenže tam byl taky Tomáš Cvrček. A ten byl lepší. Já usoudil, že bych se pak do branky nedostal. A tak jsem se na to vykašlal a šel radši hrát. Zmínit musím i tehdejší hráče, a to konkrétně například Jirku Skokana, Luboše Musila, Lukáše Nevěčného, Kubu Bartoše či Jiřího Štibicha. To jsou jména, která současníkům už asi moc neřeknou. Bez nich by ale klub tehdy neexistoval. A zapomenout nesmím ani na Pavla Urbánka. Ten už je nynější mládeži známý mnohem víc. Byť spíš jako rozhodčí.“
Ještě než se dostaneme k další klubové historické fázi, která stále předchází nynějšímu oficiálnímu uváděnému roku založení, vrátíme se k názvu klubu. Tehdy nebyl žádný TJ Centropen. Na turnaje jezdili Aligátoři Dačice. „Pan Krejcar za námi přišel, že si máme vymyslet nějaký název, s nímž se budeme na turnajích prezentovat. Návrhů padlo několik, nakonec trenér rozhodl, že se budeme jmenovat Aligátoři,“ vysvětloval vznik prvního názvu klubu.
Pomyslnou záchranou a novou jiskrou klubu byla výchova mládeže. Tedy to, co dačický klub v současnosti zdobí nejvíc. „S Michalem Jančou, který spolu se mnou v Dačicích zůstal, jsme si uvědomili, že pokud chceme klub udržet, bude třeba udělat řadu změn. V první řadě ale hlavně založit mládež. A tak nám pod rukama prošly legendy jako Lukáš Říha či Tomáš Kubek, nynější kondiční trenér A-týmu. My takhle fungovali dohromady ještě v rámci spolupráce s Budčí. A to vše jako samoukové, kteří čerpali jen z knížek.“
Dalším milníkem byl přestup členů klubu na střední školy a sbírání zkušeností v jiných lokalitách. „Asi nejvíc nám pomohlo, když Michal Janča odešel na zkušenou do Jihlavy, kam šel na střední školu. Tam fungoval florbalový klub delší dobu. A to navíc ve struktuře tehdejší České florbalové unie, o níž my do té doby nic nevěděli. Je důležité zmínit, že se bavíme o roce zhruba 2004, kdy internet fungoval na bázi vytáčeného připojení, smartphone bylo neexistující slovo a vrcholem komunikační techniky bylo ICQ. To aby mi někdo pak neřekl, proč jsme se nepodívali na internet. Ono toho tam navíc v té době moc nebylo. A proč o tom mluvím. Michal přišel, už měl nějaké know-how, jak se registrovat do soutěže. Tím pak započala ta nové éra, již všichni vidíte ve znaku.“
O nové éře se bavíme z více důvodů. Jedním z nich je i fakt, že se z kroužku stal sportovní klub. Právě tuto terminologii dodnes někteří hráči či rodiče nerozlišují. A tak trochu tím deptají všechny trenéry, kteří se nyní na fungování klubu spolupodílí. „Už jsme nechtěli jen trénovat. Chtěli jsme se posunout dál. Skončila éra Aligátorů, odešli jsme od domu dětí a mládeže a protože tělovýchovnou jednotu Centropen tehdy vedl můj taťka, bylo nám umožněno se začlenit právě tam. Soutěže Českého florbalu tak začal hrát TJ Centropen Dačice. A to od roku 2005. Prvním družstvem byli junioři,“ vracel se ke klíčovému milníku.
Jako vcelku vtipný se jeví i tehdy provedený nábor hráčů. Těch, kteří svou aligátorskou kariéru hodlali prodloužit a povýšit na vyšší úroveň, totiž nebylo dostatek. „Bylo nám nějakých patnáct až sedmnáct let. Člověk má v tom věku nějaké zkušenosti a dovednosti. A nám přišlo jako nejlepší nápad obejít jednotlivé paneláky a zvonit na zvonky s tím, jestli kluci nechtějí za nás jít hrát. Možná se budete divit, ale pár se nám jich takto podařilo ulovit. Dnes už by to asi neprošlo. O rok později už byl nábor trochu propracovanější. Vytvořili jsme letáčky, ty dali do školy. A na základě toho nám přišlo velké množství kluků, jež chtěli zkusit florbal.“
K tehdejšímu juniorskému týmu, kde válel například Prokop Ferdan, se podařilo připojit i nadějné mladíky. „Pro představu – produktem tehdejšího náboru byly hlavně ročníky narození 1994 až 1996. Takže například bratři Stejskalové, Dan Holeček či Pavel Gellner. Díky nim jsme mohli hrát nejen juniory, ale už také mladší a starší žáky. A klub se začal postupně rozrůstat. To považuji za naprosto zlomové, protože bez toho bychom opravdu skončili. Když se podíváte na složení nynějšího A-týmu, to má slova jen podtrhuje.“
Již ani tehdejší soutěžní struktura neexistuje. Od roku 2005 je vše prakticky jinak. „Úplně první jsme hráli třetí ligu juniorů, kde hrálo jen šest družstev z Vysočiny a Jihočeského kraje. Nejprve jsme skončili čtvrtí. Pak se soutěž rozrostla a nám se podařilo spolu s Jihlavou postoupit o patro výš. To se bavíme o roce 2007. V sezoně 2007/2008 jsme hráli druhou ligu juniorů, což byla celostátní soutěž, která měla čtyři divize. Nad ní už byla jen liga nejvyšší, nyní se jmenuje KB liga. Ovšem tehdy bylo třeba si to vybojovat na hřišti. Nyní hrají roli i jiné faktory. Musím říct, že jsme měli kvalitní tým. A i když jsme spíše prohrávali, hodně nám to pomohlo. Kvalitní soupeři nás posunuli nahoru. A umožnili nám další rozvoj.“
Juniorskou ligu už si zahrál jihlavský Kryštof Kůs, další posila. Jeho jméno je pak spjato prakticky s celou historií mužského týmu. „Logická návaznost a postupné stárnutí hráčů znamenalo, že přihlásíme i muže. V nich jsme začali v Jihočeské lize pod vedením Milana Svobody. A jak jsem zmiňoval, kvalitní juniorskou soutěží otřískaný tým dokázal hned postoupit nahoru do tehdejší třetí ligy. Dnes nese název regionální. V té jsme nejprve skončili třetí. A následně dokázali poprvé v historii vybojovat celostátní mužskou soutěž pro Dačice – tehdejší druhou ligu.“
Druholigové martyrium však nebylo vůbec snadné. Rozdíl v kvalitě mezi regionální a celostátní soutěží byl obrovský. „Velkým posílením pro nás byl příchod kluků ze Slavonic. Ti se pak ale zase odtrhli. Přišel také Petr Jindra z Jihlavy či Ondra Vala z Jemnice. A vlastně už jsme nebyli jen tím ryze malým lokálním klubem. V první sezoně se nám dařilo. Pak ale, právě s odchodem kluků ze Slavonic, došlo k útlumu. A štěstím bylo, že se v jednom z ročníků nesestupovalo. Skončili jsme totiž poslední. Jenže vznikala nová národní liga. A tak se udrželi všichni.“
Pád na pomyslné mužské dno však neznamenal konec. Spíš naopak. A-tým se od něj odrazil a v nově vzniklé divizi od té doby patří k tomu nejlepšímu v soutěži. „Přišla nová generace. A to právě zmiňované ročníky 94 až 96. Vše bylo jen o tom, než kluci naberou trochu zkušeností. Postupem času se podařilo hrát ve vyšších patrech divize. Přičemž dvakrát z toho bylo play-up o národní ligu. Hlavně v tom prvním případě jsme měli fakt kvalitativně našlápnuto na soutěž o úroveň výš. Jenže jsme na to především v hlavě nebyli připraveni. Tehdy jsme to asi ani nechtěli. Teď je situace trochu jiná. Dochází k dalšímu omlazení kádru. A ačkoli bychom teď postoupit chtěli, zase jsme na to neměli herně. Ale věřím, že i zde bude platit, že až se mladé naděje otrkají, už to konečně vyjde.“
Protože jsme ale kvůli výsledkům trochu předběhli, vraťme se ještě k létům okolo klíčového milníku 2005. Tak například došlo k postupné proměně loga. „To původní mělo žlutou a modrou barvu. A rok „narození“ 1998. Mělo to své odůvodnění, hráli jsme ve žluto-modrých dresech, což jsou shodou okolností barvy města. Jenže pak jsme koupili nové adidasové dresy v černo-bílé barevné kombinaci. A už se to vlastně nehodilo. A tak si Kryštof Kůs hrál a udělal zásadní změnu, do které zakomponoval i skutečný vznik klubu, nikoli jen kroužku.“
Již byl zmíněný Miloš Krejcar či Michal Janča. Výraznou úlohu v historii měla i dvojice Pavel Gellner a Lenka Záblacká. Rozumní lidé stojící v pozadí klubu. „Když jsme s Michalem Jančou zůstali ve vedení osamoceni, byli jsme ve věku adolescentů. Ne že bychom neměli spoustu nápadů, ale byli jsme primárně trenéři. Rozhodně ne manažeři či ekonomové. Pavlovi a Lence se líbilo, že jsme z ničeho dokázali vybudovat něco. Na druhou stranu jsme ale všichni věděli, že z pohledu úřednického je těch chyb prostě hrozně moc. A tak jsme řekli, že bez jejich pomoci to nezvládneme. Pavel se ujal role předsedy a jakožto vizionář se do toho opravdu opřel, což je vidět na množství jednání ohledně nové haly. Lenka si zase vzala na starost finance. Pořádně po nás šlapala, ale my to potřebovali. A najednou vše fungovalo mnohem líp. Přestože tihle dva nestáli v první linii, zaslouží velký obdiv a uznání.“
Obsáhlý rozhovor je třeba zakončit osobním zhodnocením a bilancováním. „Ve srovnání s minulostí je to teď nebe a dudy. Došlo k výraznému posunu. A to nejen z pohledu zmiňovaného vybavení. Nyní máme erudované trenéry, kteří se mají kde a od koho učit. Sdílejí své zkušenosti. A rozumí tomu. Dalším faktem je, že máme nyní v klubu placeného profesionála, který tomu taky přidá svůj kus práce. Takže ve srovnání s časy, kdy nás bylo patnáct, jsme teď úplně jinde. Upřímně ale říkám, že teď bude hlavní nemít velké oči. Je třeba v první řadě stabilizovat současnou plnou mužskou strukturu. Jako velmi zajímavé se jeví také rozjetí dívčí složky. Klíčové ale bude, aby nás to celé nespolklo. Udržitelnost teď bude na prvním místě.“
A ani o své dačické budoucnosti zatím David jasno nemá. „Pokud jde o mě osobně, i když nyní dělám učitele v Brně, tak si myslím, že se stále angažuju dost. Ale zatím nemám představu o tom, jak to bude dál a jestli se vrátím domů a začnu se činit ještě víc. Mně osobně to asi je jedno, já chci být pořád učitelem a učit mohu kdekoli. Takže to bude záležet hlavně na přítelkyni. Už nějakou dobu i z klubu odcházím, ale pořád se to nedaří. Teď mě ale zase nakopl kolega Pavel Stejskal a řada webinářů. Navíc koronavirová pauza přinesla mnoho inspirace, takže se mě asi jen tak nezbavíte,“ dodal s úsměvem na závěr.