Starší žáci: Spokojenost s počtem hráčů, méně však s týmovou hrou

S novým týdnem přichází na řadu i další sezonní shrnutí. Tentokrát jsou na řadě starší žáci, spolu s žákyněmi poslední ryze dětská kategorie. Pokud by měl tenhle článek být shrnut jednou větou, bylo by to „střídavě oblačno“. Spokojenost s vyšším počtem hráčů a jejich návrat po kovidové pauze vystřídalo rozčarování z předvedených výkonů.

Jako asi v každé kategorii, stejně tak u starších žáků řešili trenéři v první řadě počet navrátilců po nekonečné kovidové pauze. Opět se ale asi ukázalo, že neutuchající, někdy až sisyfovská práce přinesla své ovoce. „Trochu jsem se bál, kolik vlastně hráčů budeme po téměř roční soutěžní pauze mít. Nakonec se z nich ale vrátila naprostá většina, což asi dokazuje, že ten florbal neděláme úplně špatně. Vysoký počet hráčů nám umožňoval mít kvalitnější tréninky a na zápasech sestavu rotovat, aby nikdo nebyl odstřihnut,“ začal své hodnocení hlavní trenér kategorie Radek Kubeš.

Protože jsme opakovaně avizovali nutnou návaznost kategorií a jejich propojení, žákovský věk se pro toto jeví jako vhodný. I z toho důvodu, že s přicházející pubertou se postupně mění i zájmy mládežníků. A tak je víc než kdy jindy třeba dobrá parta. „Dalším povedeným prvkem v této sezoně bylo bezpochyby zapojování mladších žáků. Na každém zápase byli alespoň dva nebo tři a vyjma jednoho jsme aktivně zapojili všechny, kteří by se svojí kvalitou ve starších žácích neztráceli a nebyli by znechucení,“ pokračoval Kubeš.

S čím jsme se v klubu dosud trochu prali, byl fakt, že individuálně opravdu kvalitních bylo jen pár talentovaných jedinců. Ti ostatní se často spíše svezli s kolektivem. I tohle chtěl mladý trenér trochu změnit. A vlastně na tom poslední tři roky pracujeme díky stanovené koncepci, s níž jsou trenéři seznámeni a ztotožněni. „Chválou můžu ještě pokračovat v individuální připravenosti do budoucích kariér. Většina kluků zvládne hrát na více postech, ovládají základy v individuálních herních činnostech i v herních kombinacích, takže by pro ně neměl být problém se adaptovat kdekoliv,“ přibližoval Kubeš.

Tím ale výčet pozitiv končí. Přestože opakovaně zdůrazňujeme, že v žákovských kategoriích pro nás nejsou výsledky primárním kritériem a že se zaměřujeme na jiné prvky, v našem případě tak trochu korelují s tím, jakým způsobem se hráči prezentovali. „Ve starších žácích už není individuální kvalita vším a nějaká očekávání bychom měli mít i od celkové týmové hry. Tam jsme bohužel zůstali daleko za mým očekáváním. Nedařilo se nám do hry promítnout individuální schopnosti a dovednosti, nezvládli jsme hru zrychlit na úroveň, jakou bych si představoval. A když k tomu připočítám neproměňování šancí a taky velkou porci smůly, která nás v sezoně trápila, vychází nám z toho i nepříznivé výsledky, přestože nejsou naším primárním zájmem,“ rozebíral příčiny výsledkově prachbídné sezony Kubeš.

Protože je ale sám učen, že zpětná vazba se ideálně podává takzvanou sendvičovou metodou, přece jen ještě nějaké pozitivum na závěr našel. „Aspoň jsme se naučili prohrávat a nezhroutili se z proher. Tak snad kluci do budoucna objeví ve velké míře i tu druhou stranu mince a naučí se taky vyhrávat,“ dodal s úsměvem na závěr.

I s ohledem na dojezdové vzdálenosti doufáme, že toto objevování se bude v příštím ročníku konat v Lize Vysočiny.