Šimon Krechler: Věk mě občas trochu limituje. Jinak jsem ale šťastný, že dělám, co mám rád

V sedmnácti letech měla řada z nás opravdu všemožné starosti. Jen málokdo ale pečoval o rozvoj svých skorovrstevníků. Šimon Krechler je živoucím důkazem, že i tato anomálie může fungovat. Na osmnáctiny se těší hlavně proto, že bude moct být sám vedoucím družstva. A jak tvrdí, Dačice jsou jeho oblíbeným klubem. Umožňují mu plnění snu. „Zelenáč“ mezi hlavními trenéry vysvětluje, že nízký věk je někdy spíš nevýhodou.

Jak ses vůbec dostal k florbalu?

Ve druhé nebo třetí třídě, přiznám se, že si to úplně nepamatuju, nás zaujal náborový leták. Do třídy ho přinesl Honza Morávek. Jako parta kluků jsme se domluvili, že bychom to mohli zkusit. A tak jsme se společně vydali na trénink. Důkazem toho, že nás to stále baví, je fakt, že i na prahu dospělosti jsme u toho vydrželi a pořád to děláme s chutí a nadšením. Byť každý v jiné roli a s jinými ambicemi.

Proč sis vybral právě Dačice?

Bydlím kousek za Markvarcem, do Dačic to mám nejblíž. To je první důvod. Pak samozřejmě fakt, že jsem tu chodil do školy. No a teď mohu říct, že právě Dačice jsou mým nejoblíbenějším klubem, který mi umožňuje plnit si sen a dělat, co mě baví. Co víc si vlastně můžete přát?!

Co tě nejvíc baví na práci trenéra?

Asi jako každého trenéra mě nejvíc baví sledovat pokroky u svých svěřenců. A to v mnoha různých oblastech. Nejvíc to ale těší v tom, na co se zaměřujeme. Když člověk vidí, že to má smysl. Například když jsme s hráči řešili vzájemné chování na střídačce a nenadávání si. Mělo to postupný vývoj. Ale myslím, že se to daří a tvoří se nám v žácích zajímavá parta.

A co tě naopak nejvíc štve?

Negativně vnímám asi hlavně to, že jelikož mi je teprve 17, cítím, že někdy nemám u 15letých svěřenců takovou autoritu, jakou bych si představoval. Ono to ale v důsledku dává smysl, jsme skoro stejně staří. Protože ale do budoucna budeme s Radkem u této věkové kategorie zůstávat, věřím, že nejen že si na to kluci zvyknou, ale také že se bude zvětšovat věkový rozdíl. A tak se to tak nějak přirozeně srovná. Samozřejmě mě věk limitoval i v tom, že jsem nemohl být vedoucím družstva, což u nás řešila hlavně paní Havlíková. Touto cestou jí tedy chceme s kolegou poděkovat.

Dodal bys něco na závěr?

Zůstanu pozitivní. Čili všem přeju hezký slunečný den.