Radek Kubeš: Na trenéřině mám nejradši řešení problémů, které se při této práci objevují

Když s kolegou Šimonem na podzim začínali, byl to pro všechny zúčastněné tak trochu krok do neznáma. Mladá trenérská dvojice u svých skorovrstevníků ale potvrdila, že ji čeká velká trenérská budoucnost. S nelehkou misí u pubertální party se popasovala na výbornou a zcela oprávněně si tak může nárokovat stejnou kategorii i příští rok. Pohled Šimona Krechlera už známe, další na „rozhovorové řadě“ je tedy jeho parťák Radek Kubeš.

Jak ses dostal právě k florbalu?

Když jsem chodil do druhé třídy, zaujal mě na nástěnce v naší základní škole náborový letáček na florbal. Jelikož jsem nebyl jediný, pro koho byla tahle výzva lákavá, domluvili jsme se se spolužáky ve třídě, že to půjdeme zkusit. A jak je vidět, někteří z nás vydrželi dodnes. I když se pomalu chýlí ke konci i naše středoškolská léta.

Proč sis vybral právě Dačice a ne jiný klub?

Zde je odpověď úplně jasná a jednoduchá. Bydlím v Dačicích, mám tu spoustu přátel a zázemí. Nebyl důvod chodit kamkoli jinam.

Co tě na trenérské práci nejvíc baví?

Možná to řadu lidí překvapí a bude jim to připadat nepochopitelné, ale nejradši na tom všem mám řešení problémů a vymýšlení inovací. Snažím se toto aplikovat i při přípravě tréninků. Samotného by mě nebavilo, kdyby bylo vše „nalajnované“, stereotypní. Jasně, někdy to je náročné, ale právě řešení problémových situací posouvá kupředu jak mě s kolegou Šimonem, tak taky naše svěřence. Pokud po nich něco opravdu požadujeme, je to samostatné rozhodování a jeho argumentace. Musí si to umět obhájit. To je pak důležité i v běžném životě.

Co tě naopak na trénování nejvíc štve?

Především fakt, že nemáme kde pořádně trénovat. Jelikož se náš klub neustále rozrůstá a posouvá kupředu, stávající kapacity nám absolutně nedostačují. Už se jednoduše nevejdeme do haly. S tím pak souvisí to, že máme tréninky zkrácené a často v nevhodnou dobu s ohledem na věk hráčů. Jenže musíme brát aspoň to, co máme. Je to pak celé o určitých kompromisech. Které nás ale pochopitelně výrazně limitují.

Vzkázal bys něco čtenářům na závěr?

Jsem velmi rád, že jsem s florbalem začal právě v tomto klubu. Je mi ctí, že mu mohu pomáhat v rozvoji a podílet se na tom, abychom se zase posunuli o kus dál. Hrozně mě to totiž baví.