Lukáš Vacuška: Holky nikdo trénovat nechtěl. Tak jsme to dali dohromady a fungujeme dodnes

Vydal se na cestu, o níž by většina mužů ani náznakem neuvažovala – rozhodl se trénovat ženy. Jak sám říká, má to svá specifika a vyžaduje to odlišný přístup. Ale jak je vidět, odlišné metody se očividně ujaly. Ženské družstvo se vzpamatovalo z početní klinické smrti a nyní je v něm již dokonce konkurenční prostředí a stává se vyhledávanou destinací i pro ženy například z Jihlavy. O novou motivaci zástupkyň něžného pohlaví se zasloužil Lukáš Vacuška nemalým dílem. Také on dostal možnost přiblížit svůj florbalový a trenérský život v rozhovoru.

Jak ses dostal k florbalu a proč sis vybral právě tento sport?

Hrávali jsme florbal často v hodinách tělocviku a vždycky mě bavilo chytat. Po jednom školním turnaji mi pak kamarád z vyššího ročníku, který se tehdy florbalu věnoval závodně, nabídl, jestli bych si nechtěl vyzkoušet trénink v dačickém klubu. Nabídku jsem přijal. A od té doby jsem florbalu věrný.

Proč zrovna Dačice?

Pocházím z nedalekých Budíškovic a do Dačic jsem chodil na gymnázium. Byla to tedy logická volba. Jak se ukázalo, tak byla i správná, protože dačický klub kráčí po dobré cestě a dokázal se vypracovat v jeden z nejlepších a největších oddílů v jižních Čechách a na Vysočině. Jsem moc rád, že tady můžu nejen hrát, ale i trénovat.

Co tě na práci trenéra nejvíc baví a co tě na ní nejvíc štve?

Práce trenéra mě baví celkově. Rád si připravuji tréninky, rád jezdím se svými svěřenkyněmi na zápasy či s nimi vytvářím týmové prostředí. Největší radost mi dělá, když vidím jednak progres, ať už u jednotlivce nebo u týmu celkově, ale především pak radost hráčů a hráček ze hry či tréninku. To je asi ta největší odměna.

A co mě štve? Asi jako každý trenér nemám rád, když někdo něco fláká a tím narušuje a kazí trénink i ostatním. A taky nemám rád netýmové chování. V neposlední řadě mě štve absence haly a postoj města.

Proč sis pro trénování vybral právě holky? Myslíš, že se to něčím liší od trénování kluků?

Ta volba byla tak nějak vzájemná. S mým začátkem to vypadalo tak, že holky nikdo trénovat nechtěl. A ony nechtěly nikoho jiného. Tak jsme to dali dohromady a naše spojení funguje doteď. Věřím, že ještě pár sezon se to nezmění.

Trénování holek má určitě svá specifika. Někdo by to označil možná za nevýhody, já to vnímám naopak jako výhodu. Je třeba k nim přistupovat trošku jinak než ke klukům. S děvčaty jsme si ale skvěle sedli a já jsem se toho za ty roky spoustu naučil. Pomohlo mi to i při trénování brankářek v Praze.

Osobně si už ani nedovedu představit, že bych trénoval kluky, třeba dorostence nebo juniory.

Máš na závěr nějaký vzkaz pro čtenáře?

Na závěr bych chtěl zaprvé poděkovat všem spoluhráčům a trenérským kolegům, díky kterým je dačický florbal tam, kde je. Za druhé bych chtěl těm, co třeba přemýšlí o přidání se k nám, vzkázat: „Nebojte se a udělejte to! Jsme parta super lidí. Bude se vám u nás líbit.“